V prvním listopadovém týdnu žila celá svinovská školy projektem. Projektem Cirkus Happy Kids.
Už v neděli dopoledne vyrostlo (za vydatné pomoci pedagogů i rodičů) za školní budovou
na Bílovecké 10 šapitó. A od pondělního rána se pak naplno rozjela akce, jakou svinovská škola dosud nezažila! Rozjel se kolotoč tréninků, zkoušek, premiér i závěrečných vystoupení.
Cílem projektu však nebylo jen zprostředkovat dětem zážitek z cirkusového prostředí a naučit je novým dovednostem – např. chodit po laně, žonglovat nebo polykat oheň. Děti se především učily intenzivně spolupracovat. Učily se vzájemné důvěře a týmové spolupráci. Učily se, co znamená být zodpovědný za druhé, podporovat se, respektovat… Děti dostaly příležitost otestovat si své hranice, zjistit své možnosti, překonat trému a ve světle ramp cirkusového šapitó pak ukázat svůj um. Každé dítě bez ohledu na věk, bez ohledu na tělesné či duševní schopnosti mělo možnost zažít pocit vlastní důležitosti a jedinečnosti.
Základní myšlenkou projektu je jeden za všechny – všichni za jednoho. Tuto myšlenku projekt bezezbytku naplnil. A troufám si říci, že nejen u dětí.
autor: Svatava Zeinerová
Fakíři
Mně pořád v hlavě zní ta cirkusová hudba.
Měl jsem týden na starosti asi čtyřicet fakírů a fakírek.
Takový fakír toho moc nepotřebuje – oheň, trochu střepů, pár hřebíků….. Fakíra může dělat každý. Obrovská lékárnička pod stolem vytlačila židli, nevím, co čekat. Ony ty hřebíky budou stejně asi zbroušené…. No, nebyly. „Děcka, hlavně si dávejte pozor, ať nešlápnete na okraj, roztrhne vám to kůži na noze“. Koukám na ně, oni na mne, všichni na cirkusáka Roberta, našeho trenéra. „Pane učiteli, já se bojím“. Nevím, co na to říct, pohledem kontroluji lékárničku, je tam. „Neboj, nic to není, já tě vezmu za ruku a půjdeme tam spolu.“ Tomu přece nemůžou věřit?! Ale jdou. Zvládli jsme to! Jenže na zemi už je hromada střepů, po hřebících to vypadá jednoduše. Hlavou mi letí, že střepy jsou hlavně z lahví od piva. Cože to máme? Přejít po střepech, já už to viděl v televizi, kdoví, jestli měli taky střepy pivní? A do toho trenér Robert: „Kdo půjde na stojku na střepech? No tak, rychle, nemáme čas!“ Nikdo se nehlásí. To chce příklad. Najednou slyším sám sebe, jak říkám: „Nebojte, nic to není, já vám to ukážu.“ Chcete radu? Nedělejte stojku na hlavě na střepech, když máte jen málo vlasů… Ale zafungovalo to, konečně se ti nejstatečnější přihlásili. Hladím si hlavu, Robert se mi směje, že on si na to bere kšiltovku (a to má i ty vlasy!). Na střepy se dá i lehnout? Bez trika? To už jsou maličkosti, to půjde, už se střepů nebojíme. Krev stále neteče. Lékárničku zasunuji až ke stěně a maskuji židlí.
Zbývají plameny. Prý je to nějaký studený oheň. Jsem v klidu. Ale jen chvíli. Potom Robert vytahuje zapalovač a zapaluje hořící tyč. Je to úplně normální, pálivý oheň. Z ohně jde žár, fascinovaně na něj hledíme, dobrovolníci nejsou. Který blázen by dával ruku nad plameny?! Ale ani nemusí být. Vždyť oni na to můžou jít všichni. Hladím si hlavu a přemýšlím, jestli jim to nemám nejdřív ukázat? Naštěstí, fakíři jsou odvážní, jeden po druhém to zkouší. Máme to za sebou. Nemáme. Robert přitvrzuje: „zapálíme si ruku a budeme si oheň předávat“. Ty „moje“ děti jsou fakt šílené, nebrblají a jdou to trénovat. Hořící jazyk už je ale silná káva! Fakírku držím za ruku a za hlavu: „neboj, to zvládneš!“
Fakíři v podstatě nic nepotřebují – oheň, trochu střepů, pár hřebíků….. a hlavně obrovskou odvahu. A já měl ty nejodvážnější fakíry a fakírky ze všech! Jsem na ně hrdý, nevzdali to. Jdeme na představení, přišli všichni, starší pomáhají těm malým. Hudba už hraje, nervozita by se dala krájet. Ale daří se nám! „Co jsme? FAKÍŘI! Máme to za sebou, maličká druhačka Majda se přitulí k velkému deváťákovi Adamovi, dříve se neznali, ale tady patříme k sobě. Dívám se po ostatních dětech, oči jim září, tenhle cirkus si budou pamatovat navždy.
V hlavě mi pořád zní ta cirkusová hudba. Kruci! Vždyť už jsou dávno pryč! Měl jsem týden na starosti asi čtyřicet fakírů a fakírek!
autor: Radim Horsinka
